Práce s neobvyklými předměty u koní nabírá na popularitě. Na sociálních sítích často vidíme fotky koní zabalených do plachty, s nohami v pneumatice, deštníkem nad hlavou nebo stojící na koberci. Lidé učí koně „zvyknout si“ na různá ošetření, stříkání repelentem, mytí vodou a podobné nepříjemnosti tak, že pokračují a pokračují … a kůň to po chvíli vzdá a ani se nehne. Vypadá to, že je poslušný.  Naučil se to. Zvykl si. Už mu to nevadí. Ale v očích můžete vidět zoufalost a bezmoc. Tělo je napjaté. Ocas stažený. Sotva drží. Pokud překročíte hranici ještě víc,  už to možná nevydrží … 

Ano, mezi poslušností a bezmocí je propastný rozdíl. 

Stres jako takový však není ten hlavní problém. Tím je zejména ignorování signálů koně, které vede k neefektivnímu tréninku. Kůň se nenaučí danou situaci zvládat v klidu, naučí se buď bezmoc, nebo vzdor.

Na kurzech i doma však tyto situace řešíme a vyvoláváme také. Jak?

Koně jsou lovená zvířata a vše neznámé je potenciálně nebezpečné.

Vstoupit na divný povrch?  – Zraní si nohu, uloví je predátor.

Rychlý pohyb za zádí? – Predátor!

Pevné přivázání? – Nemožnost útěku!

Jejich lekavost a podezřívavost k neznámému je tedy přirozená. Nicméně, v dnešním světě se téměř nelze vyhnout divným zvukům, věcem a proto je dobré koně na takovéto podněty připravit. Jenže, jak?

Trénink by však měl být vždy férový, s ohledem na koně, jeho psychický i fyzický stav. A hlavně – postupný.  K tomu všemu je třeba citlivý a vnímavý majitel – a zde leží problém s naučenou bezmocí. Majitelé a jezdci koni málokdy rozpoznají drobné náznaky stresu, neklidu a bolesti a tak si troufám tvrdit, že valná většina koní se do stavu bezmoci / vzdoru dostává až zbytečně často. 

Třeba proto, že mají nepadnoucí sedlo a každé ježdění je tlačí.

Nebo proto, že způsob, jakým koně chválíme, mu není příjemný.

Nebo proto, že bojuje s vlastní křivostí a určité cviky jsou pro něj téměř nemožné.

Nebo proto, že je zaplavujeme podněty a zároveň jim sebereme možnost útěku.

Kůň vysílá signály, že „něco není v pořádku“. Od drobného napětí, změny dýchání či polohy uší až po vyhazování, útěk, kopání a kousání. My však chceme koně šťastného a spokojeného. A taky bezpečného a spolehlivého. Kůň, který se cítí bezmocně však bezpečný není. Kůň, který musí silně vzdorovat také ne. 

Někdy je napětí naprosto jednoznačné. Jindy ne. Poznáte to?

Je téměř nemožné docílit absolutně nulového stresu při tréninku. To nejde ani lidem v jejich životech 🙂 Je však nutné si reakcí koně všímat, pomáhat mu a radit, co má dělat. Ve chvíli, kdy šeptá, říká, nebo křičí „zpomal!‘ – zpomalit. Nezaplavovat ho příliš mnoha požadavky a podněty. Už to je dobrý základ. Potřebujeme být spíše laskavým průvodcem, než přísným uzurpátorem. 

Cílem tréninku s „bubáky“ není koně „zvyknout“ na všechny možné věci, ale pomoci mu řešit stresové situace a naučit ho správným reakcím.

Tak jak? Co tedy chtít?

Chceme bezpečného koně. Bezpečného pro nás – takového, který na nás neskočí ani v panice. Takového, kterého by mohlo vodit tříleté dítě. Bezpečného pro sebe – koně, který ví, kde má tělo a umí s ním pracovat.

Jak často vám šlápne na nohu?

Ví váš kůň, co má dělat, když si náhodou šlápne do vodítka?

Kopl vás někdy? Proč?

Co se stane, když náhodou šlápne na PET lahev?

Co udělá, když prokopne stěnu boxu a zasekne se mu tam noha?

Chceme pozorného koně. Koně, který vnímá, kde jste a co děláte. A pokud se stane něco, co nečekal, jeho první reakcí bude zjistit, co na to říkáte Vy.  

Umíte uklidnit sebe i jeho?

Jak reagujete vy, když se kůň lekne?

Máte tyto situace natrénované?

I toto trénujeme 🙂

Chceme koně, který samostatně přemýšlí. Nechceme otroka, nechceme robota. Chceme koně, který se sám rozhoduje. Nervozita je do určité míry vrozená. Klid se však dá trénovat! To také souvisí s naší reakcí na jeho signály.

Jak reaguje, když je ve výběhu a běží kolem něj pes?

Co by se stalo, kdyby na něj spadla omítka ze stropu?

Co udělá, když do výběhu přiletí igelitový pytlík?

Chceme koně, kterému důvěřujeme. I on nám.

Jeden příklad za všechny – pravidelně jsme chodili do brodu smočit nohy. Jednou jsme šli na nové místo a jeden z koní se odmítal přiblížit ke břehu. Společně s větou „Co blbne, vždyť tam nic není…“ se zvýšil tlak, kůň poslechl, udělal krok a … až po břicho zapadl do bahna. Chyba jezdce byla jasná, kůň moc dobře věděl, proč ke břehu nechce. 

Vnímejme koňské reakce, pozitivní i negativní. Vnímejme odpor jako informaci. Jako informaci, že je něco špatně a pátrejme po příčinách. A zároveň s koněm pracujme tak, aby nemusel odpor „využívat“ k tomu, aby se vyhnul práci. Práce s odporem a nechutí je jedna z nejsložitějších. Nicméně, koně nedělají věci „schválně …“

Učme koně na nejrůznější podněty. Učme je ale správně! Toto učení nezačíná v momentě, kdy na jízdárnu dotáhneme balónky a další propriety. Jde o každodenní manipulaci. Běžné reakce. Celkový přístup ke koni.

Všechny ty plachty, dýmy a mávátka nám mají jen pomoci navodit nebezpečné situace v kontrolovaném a bezpečném prostředí.

Pár příběhů na závěr, aneb jak to funguje?

Jednoho dne jsem vedla trénink malé holčičky – cca 7 let – na poníkovi. Byla šikovná, koně si vodila sama po kruhovce a učila se cválat. Poník nacválal, vše bylo fajn, nicméně potom ztratila rovnováhu a spadla mu pod břicho hlavou. Nemohl vědět, kde přesně je. Okamžitě zastavil, klepal se, ale jinak se ani nehnul. Mohla jsem k ní v klidu dojít, pomoci jí vstát a až poté, co jsem ji odvedla do bezpečné vzdálenosti, jsem pochválila koně, který odzívl, odžvýkl, oklepal se, protáhl a volným krokem odkráčel.

Klisna, tehdy čtyřletá. Uklouzlo nám to na vyjížďce, spadly jsme obě, polekala se a utekla. Po cca hodině hledání, kdy nikde nebyla k nalezení nám volala Městská Policie. Odchytla ji na louce, zamotanou do otěží, ale vzorně čekající na vysvobození, jediná škoda byla ztracený třmen, nikde ani škrábnutí. Její fotka pravděpodobně dodnes visí na služebně 🙂 

A poslední příběh, tentokrát tomu nepředcházel žádný specifický trénink, jen klidný kůň a dobrá reakce zúčastněných. Tříletý pony, poprvé se vezl delší cestu (kupovali jsme ho). Záhadným způsobem se na dálnici zahákl krkem pod přední štrajcpán a u toho si sundal ohlávku. Klepal se, ale jinak v klidu stál a čekal. Hrozilo, že kdyby zpanikařil při „vysvobozování“, zraní nás nebo sebe. Vydržel však v klidu, po odstranění štrajcpánu čekal, než vylezeme z prostoru a až „na povel“ zvedl hlavu, oklepal se a bylo hotovo 🙂

… Takových příběhů je mnoho. A pak jsou také ty, kdy se to nepovede. Třeba něco podceníme, nebo se to semele příliš rychle. Někdy se nic nestane, jindy dojde ke zranění. Ale o tom jindy ….